Tahle sobota byla ooopravdu luxusní, to jsme se tak jednou dohodli, že si vyrazíme do Kutný Hory na Čaje (tim myslim kapelu Five O’Clock Tea). Sraz jsme měli už v půl pátý u zkušebny, kterou jsme s Maki naštěstí bez problémů našly, jelikož jsme v buse narazily na Masakra. Do povinné výbavy jsem přibrala taky flašku Vajgaru (skoro půlku), takže jsme to rozjeli hodně zprudka a než stačili kluci nanosit věci do auta, po rumu nebylo téměř ani památky. Pak se zavelelo k odjezdu posádky číslo 1, což jsme byli my a nás čekala příjemná ne moc dlouhá cesta do nedaleké Kutné Hory. Všechny tři auta se držely pěkně za sebou a vzhledem k tomu, že se jelo pořád rovně, snad ani nebyla šance zabloudit. Hned za Prahou stavíme u krajnice a celá skupinka se hrne na protější benzínku, nutno podotknout, že při této zastávce nebyl nikdo zraněn ani uražen na cti:) Všichni kupujem nějaký piva, abysme měli zásoby na cestu, to ale netušíme, že během deseti minut naše kolona, kterou vede samozřejmě čajovská dodávka, opět odbočí na pumpu, tam si už dáváme menší rozcvičku v podobě coververze Yupicka, kterou radši nebudu prezentovat. („Tak to ukaž!“ :D ). Podobná situace se opakovala ještě jednou nebo dvakrát. V Kolíně jsme si jako správný máástři neustále dávali závody v předjíždění, je potřeba zkonstatovat, že nad Álinou posádkou jsme vyhráli jen díky tomu, že jsme si na semaforech prostě stoupli do správný řady, což se nelíbilo Masakrovi, kterej uprostřed křižovatky neváhal vylízt z auta a s křikem na nás cosi gestikulovat. Kousek za Kolínem už nás čekala cedule „Kutná Hora“, kde jsme si dali okružní jízdu přes parkoviště u Billy, což kolemjdoucí babičky s nákupními vozíky asi trochu nepobraly. Ještě chvilku jsme se hledali a konečně jsme zakotvili u klubu Česká 1. Slečny u vstupu z nás byly mírně v šoku, asi nás nečekaly tak brzo a v takovém počtu a odmítaly nás pustit dovnitř. Když jsme jim začli vysvětlovat, že jdem na Čaje, bylo nám oznámeno, že dnes se zde koná koncert. Asi myslely, že si jdem opravdu dát drink o pátéé:) Naštěstí se vše během chvíle vyřešilo a jak kapela, tak i náš kotel jsme byli vpuštěni dovnitř. Místo je to hoodně příjemný, ocenili jsme hlavně stolní fotbálek, kterej většinu z nás zabavil až do začátku koncertu. Byla jsem donucena taky si dát dva „mače“, nasadila jsem taktiku psychického nátlaku, kdy jsem neustále Richieho ukecávala, ať mi ten gól fakt nedává. Později došlo na horší výhružky typu: „Opiju ti psa!“, ale ani to nezabralo, ještě že v útoku hrála Alča a my se tak aspoň vyhly potupnému podlézání stolu:) Do tý doby, než začli hrát Čaje, se nestalo už nic zvláštního, teda kromě toho, že došlo Frisco, což byl signál pro mě, abych začla pít vodku:D a taky kromě Kájího popěvku: „Já jsem emo z Malešic, mě nesere vůbec nic!“ :D Pak už jsme se tak nějak narovnali k mini podiu a těšili se na pořádnej nářez. Lidi sedící na židlích si sice stěžovali, že přes nás nevidí, ale to jsme si nenechali líbit a tak se aspoň zvedli:) Největší hvězdou večera se stal pan manažer Masakr, kterej si do sálu nakráčel asi v půlce čajovskýho vystoupení za pokřiku: „Masakr, ty jsi hovado!“ se zádama oranžovejma od zdí v šatně, těžko říct, co tam dělal:D Koncert byl hodně vydařenej, skvěle jsme zapařili, trochu si vyzpívali hlásky a už jsme se hrnuli k baru, kde jsme s menšíma přestávkama strávili zbytek večera. Proběhlo pár panáků, drinkůů a pivek, všechno samozřejmě ve vší počestnosti a bez větších zvěrstev:) Afterparty, během který se s náma rozloučila Gygy a Pavloj, který uháněli domu dřív, utekla strašně rychle a už jsme začli tahat věci do auta a pomalu se chystali na náročnou cestu domů:) S Masakrem jsme zakotvili v čajovský dodávce, takže jsme si užili zábavy až až. Hned za Kutnou Horou jsme samozřejmě jako vedoucí posádka zamířili na benzínku, kde jsme stavěli už odpoledne. Richie se rozhodl vystupovat ještě za jízdy a můj batoh se asi z kolegiality odhodlal vyskočit jako první, což postaršímu Ukrajinci stojícímu opodál málem způsobilo infarkt. Nakoupili se nějaký ty bagetky, křupky (ano Wojto, říká se tomu křupky:)), tyčinky a taky kolečka, proběhl pokus o poponesení Taziho auta a jelo se dál. Ale ani ne během pěti minut jsme zahlídli zelené světlo, které nás navnadilo k další zastávce. První se z auta vyřítil Masakr, kterej si Taziho vozítko očividně oblíbil a rozhodl se ho řídit, což jsem bohužel pozorovala jen zadnim okýnkem, tak nemůžu posoudit, nakolik byl úspěšnej a jestli Richieho sedícího na kapotě aspoň pár metrů popovez, ale nejspíš ne, protože to by Tazi nadával ještě teď:). Fiki mezitim řešil záhadu zmizelejch koleček (Bake Rolls) a než je našel, měl z nich pomalu instantní polívku podobně jako já odpoledne, kdy mi na ně u zkušebny omylem šlápla Maki:) Wojta se ještě trochu zasek u ukazatele teploty, když nám oznámil, že je nula stupňů, padly nějaký návrhy, že by se to mělo oslavit, ale pak jsme byli vyvedeni z omylu, když kdosi zjistil, že nejde o nulu, ale osmičku:). Ale i tak jsme se usnesli, že to je pořádnej důvod k oslavě:D Sotva jsme vyjeli z benzínky, Honzík naladil rádio a za doprovodu dokumentu o čokoládě a následného zpěvu Zuzany Norisovéé jsme začli lehce vytuhávat, teda samozřejmě kromě čajovského profi řidiče, kterej nás bezpečně dovezl až na Žižkov, kde jsme se rozprchli do aut a těma do svých domovů. (Tímto děkuju Janče a Richiemu za odvoz :) ) Ještě jsme s Maki skočily na maličký Mojito a šupajdily spát. Prostě povedená akce se vším všudy, jou! :)
0 komentářů:
Okomentovat